Římané pili aperitiv pro "rozveselení" chuti, mnichům zase prodlužoval život, dnešnímu člověku slouží aperitiv k povzbuzení přátelství. Přestože hlavním úkolem aperitivu bylo a je připravit žaludek na příjem dalších pochoutek, zdaleka se toto pití nemusí na stole objevovat jen před jídlem.
Aperitiv získal svůj takřka celosvětový název z latinského základu aperire, což znamená otevírat. Jeho úkol je jednoznačný - stimulovat apetit a povzbudit zažívání. Říman se napil aperitivu, jeho žaludek se připravil a začal pracovat - a Říman se mohl pustit do hodování. Takto účinkuje aperitiv v důsledku speciálního složení nápoje.
Každý správný aperitiv obsahuje určité množství výtažků z bylinek, kořínků, bobulí, semen či květin. Ty jsou smíchány s alkoholem. Výběr používaných bylin není náhodný. Vždy jsou to rostliny obsahující alkaloidy, které aktivují zažívací funkce žaludku. Tyto bylinky se přidávají do vína, ale také do čistého alkoholu. Římané neznali aperitivy ochucené bylinkami. Pro ně bylo aperitivem už víno smíchané s vodou a medem. Bylinky nebo koření se do vína začaly přidávat teprve ve středověku. Z terapeutických důvodů a také proto, aby víno lépe chutnalo. Technika destilace sice zůstávala až do šestnáctého století velmi primitivní, přesto však byly výrobky mnichů nejen nesmírně lahodné, ale také doslova životodárné.
O prvním aperitivu v dnešním slova smyslu můžeme hovořit od roku 1888. Do té doby se bylinkami ochucené nápoje považovaly za lék. Právě terapeutické účinky stály u zrodu jednoho z nejznámějších aperitivů - St. Raphael. V polovině devatenáctého století bylo třeba obohatit trh o chutný nápoj, který by obsahoval chinin. Úkol připravit recepturu takového nápoje se podařilo splnit jistému lékárníkovi jménem Joseph Dubonnet. Na počest svatého Rafaela, který mu dovolil prozřít a pomohl mu objevit správný recept, pojmenoval získaný nápoj světcovým jménem.