Opravdu pravdivá pohádka

Asi v polovině cesty mezi Němčicemi a Ráby vás cedule s nápisem Perníková chaloupka navede k odbočení vlevo a o necelých pár set metrů dál vyjedete na mýtinu, jíž kraluje impozantní roubená budova. Sídlí tu Muzeum perníku a Perníkové hejtmanství nazvané prostě Perníková chaloupka.

Máte rádi pohádky?

Asi nejpříjemnější je absolvovat prohlídku se skupinou dětí krátce školou povinných. Hned před vchodem do muzea se všech ujme průvodce Luděk Šorm a po krátkém úvodu se octnete v perníčkovém království – místnosti, jejímuž středu dominuje perníková chaloupka i s Jeníčkem a Mařenkou přicházejícími k ní. A to už se Luděk Šorm dětí vyptává, jestli znají pohádku O perníkové chaloupce. Následuje sborové ano.

Po několika jednoduchých otázkách, na které děti s přehledem znají odpověď, začnou ale padat ty záludnější: Proč Jeníček s Mařenkou rovnou vylezli na střechu a začali loupat perníček? Opravdu si myslíte, že se to dělá? Proč třeba nezaťukali a nepoprosili ježibabu, jestli by jim perníček nenabídla sama? Proč jí na otázku, kdo mi to tady loupe perníček, zalhali, že je to jen větříček? Nezasloužily si snad ty zlobivé děti, aby je ježibaba, která je vlastně pekařka perníku, za loupení a lhaní zavřela do chlívku? Děti, těžce zamyšlené, neboť takový výklad pohádky je zatím nenapadl, i my přistupujeme na hru, když nás Luděk Šorm pobídne, abychom teď navštívili ježibabu a zjistili sami, že to není žádná zlá babice, jak ji líčí pohádka. Ani průchod temným lesem (další místnost muzea) nás neodradí. Prvním překvapením je, že ježibaba, vítající návštěvníky sladkými perníčky, je muž – Aleš Vostřez (po cimrmanovsku oděný v ženském oblečení).

Útulnou, medem provoněnou místností pobíhá rozverné stylové černé kotě a my si s úžasem prohlížíme nejen celkový prostor, ale také dřevěné vyřezávané formy na vtlačovaný perník z tvrdého dřeva ovocných stromů, které spolu s jiným řezbářem, panem Kvapilem, Aleš Vostřez vytvořil. Ten také předvádí, jak a jaký se vlastně dřív pekl perník. Jednu z forem lehce potře olejem a pak do ní vtiskne kousek těsta připraveného z mouky, medu a skořice.

Těsto lehce vyklopí, přebytečné ořízne a vysvětlí, že předtím, než ho bude péct, musí si perníkové těsto aspoň 24 hodin odpočinout, aby dobře drželo tvar. Pak nový perníček odloží na vál k ostatním připraveným kouskům. Z trouby poté vytahuje plech plný zlatavých upečených perníčků. Žasnoucí děti pokračují do dalších prostor perníkového muzea – prodejní expozice perníčků, medového Nebe, Pekla a Ráje – a my ještě zůstáváme v pekárně, kde Aleš Vostřez už pátým rokem předvádí návštěvníkům své řemeslo.

Když je práce zábavou

Ke své současné profesi se dostal přes manželku, která dříve pekla perníky a jejíž první tchán, pan Kvapil, vyřezával dřevěné formy na vtlačování perníčků. Aleš Vostřez není původní profesí řezbář. I když vystřídal podle vlastních slov sedmero řemesel, než zakotvil u tohoto, jeho dnešní profese jej opravdu naplňuje. „Většinu forem ale vytvořil pan Kvapil. To on mi předal spoustu rad a fíglů, takže já už jsem měl mnohem snadnější výchozí pozici. Já sám pořád zkouším, co si můžu při vyřezávání motivů do dřevěných forem na perníčky ještě dovolit.

Motivy totiž musejí být hodně výrazné s prostorovými detaily, které na hotovém perníčku, který se pak peče na plechu potřeném včelím voskem a při pečení se potírá cukrovým roztokem či karamelem, hezky vyniknou.“ Hned nám taky ukazuje další zvláštnosti, které ve zdejším muzeu návštěvníci najdou. Je to jednak do perníkových forem vtlačovaný marcipán, jednak tzv. „bílý“ perník (poprvé byl představen na Bílou sobotu) – kombinace vtlačovaného perníku a bílého cukrového dekoru, což se nikde jinde nedělá. Když pekárnu opouštíme, nemůžeme si nevšimnout nádherného sakrálního motivu na perníku, který už nemá daleko ke skutečnému umění. „To si jen tak hraju, to není na prodej,“ mávne rukou Aleš Vostřez a pospíchá ke dveřím pekárny, na které už klepe další výprava. Na nezájem návštěvníků si v Perníkové chaloupce stěžovat opravdu nemohou. Ve vrcholné sezoně (která se ale stále rozšiřuje) si tu Luděk Šorm, původce této bohulibé myšlenky a také nadšený provozovatel muzea, s Alešem Vostřezem alias ježibabou předají za tajemným lesem až dvanáct návštěvnických skupin denně. Výklad je samozřejmě přizpůsoben věku návštěvníků, takže zatímco ti nejmladší jsou vtaženi do debaty o pravém smyslu pohádky O perníkové chaloupce, ti starší se pak podrobněji dozvědí o historii perníkářského řemesla. Luděk Šorm kromě neustálého vymýšlení, čím ještě ozvláštnit fungování Perníkového hejtmanství, také s vědeckou úporností sbírá věškeré dostupné informace o historii perníkářství nejen v regionu, ale v celých Čechách, aby je pak co nejvíc zábavným způsobem předával návštěvníkům.

Hrajeme si rádi

Jejich setrvalou přízeň udržuje hravý duch místa. Zavřeno je tu jen krátce v lednu a únoru, a pak to propukne! Probouzení ježibaby a perníkový ples (březen), Velikonoce s bílým perníkem, soutěž čarodějnic u perníkové chaloupky (duben), medobraní či pravidelné každoroční setkávání Jeníčků a Mařenek. Státní svátek 28. září tu slaví perníčkovou tlačenicí a v listopadu se tu odehrává VŘSR. Na Auroru se tu nestřílí, jak by se dalo čekat, pouze jsou tu překonávány Velké Říjnové Sportovní Rekordy… V listopadu se tu pak koná Den duchů a na silvestra tradiční ukládání ježibaby k zimnímu spánku. Perníková chaloupka je zkrátka živoucí organismus, který svoje veselé tlapky rozpřahuje víc a víc doširoka.

Co také v žádném případě není nepodstatné, je, že Luděk Šorm, nájemce muzea a věčný zdroj bláznivých nápadů, kterými lze ještě ozvláštnit pobyt v tomto pohádkovém místě (například síň slávy Jeníčků a Mařenek), provozuje perníkové hejtmanství čistě ze svých příjmů a do úpravy budovy, ve které se po znárodnění vystřídalo kromě několika sociálních ústavů také zednické učiliště, vložil a vkládá pouze vlastní prostředky. A překvapením podle jeho slov ještě zdaleka není konec! Když se ho ptáme na historii perníkářství na Pardubicku, je to voda na jeho mlýn.

Kapitoly z perníkové historie

„Až do 18. století v Pardubicích prakticky žádní perníkáři vlastně nebyli. Kromě jediného dokladu o společném cechu s pekaři, mlynáři a sladovníky z roku 1515 tu po jejich následném působení mnoho stop není. Ve zdejším kraji bylo v té době na tři sta rybníků, a kde jsou rybníky, tam je málo včel, takže tu chyběla základní surovina potřebná při výrobě perníčků – med.

A tak úsloví Zač je v Pardubicích perník spíš vyjadřuje narážku na fakt, že Pardubický perník se tu koncem 19. století jmenoval humoristický časopis,“ vypráví Luděk Šorm. „Poté, co za vlády císařovny Marie Terezie proběhla pozemková reforma, které se podle jejího autora říká ‚rábizace‘ (dala i jméno zdejší obci), docházelo postupně k vysušování rybníků, rozšiřování polních ploch a vzniku nových obcí. V 19. století také nastal velký rozmach cukrovarnictví. V Pardubicích se perník ale do té doby stále ještě nevyráběl.

Roku 1903 se ale v Pardubicích konala velká Východočeská výstava, které se zúčastnilo téměř 1200 vystavovatelů z celých Čech (a to v té době měly Pardubice maximálně 5000 obyvatel!). Z vystavovatelů tu ale nebyl ani jeden pardubický perníkář. Přesto tu perník vystavován byl, dokonce jako regionální specialita k jídlu! A to se prosím do té doby vyráběl perník přibližně takový, jaký předvádíme v našem muzeu, tedy ne prvotně určený k jídlu, spíš jako dekorace!“ Podle informací Luďka Šorma prý perník vystavovaný na výstavě pekly doma po večerech ženy z místního Sokola, přes den ho prodávaly na výstavě a z výtěžku se následně postavila sokolovna v Pardubicích. S rozšířením výroby cukru se začala rozvíjet také průmyslová výroba perníku. „Nejstarší česká továrna na perník prý byla Katschner a syn v Hradci Králové, kam přesídlila z Poličky.

Ve svém logu uvádějí, že jsou první česká továrna na perník. Ale to není úplně pravda,“ říká Luděk Šorm a pokračuje: „Nám se totiž dostal do ruky doklad z roku 1905, na kterém je uvedeno jako průmyslový výrobce Tradiční české perníkářství Pulchardt v Praze. Ti kromě tradičního tlačeného perníku začali vyrábět perník i strojově, a to perníčky buď zdobené nalepenými obrázky, nebo tradiční sendvičované, spojované povidly – podobné, jak je známe dnes.“ Luděk Šorm nás ještě vede do návštěvníkům zatím jen občas přístupného vyššího patra Perníkové chaloupky (občas se tu konají divadelní vystoupení) a líčí nám své rozsáhlé plány do budoucna. Nám pak nezbývá, než mu popřát hodně návštěvníků i sil pro veselou popularizaci tohoto oblíbeného produktu, který pro většinu z nás znamená vždy něco svátečního.

P. S.: Pardubický perník je od 27. 2. 2008 držitelem Chráněného zeměpisného označení, které mu udělila Evropská unie.

Text: Jitka Rákosníková
Foto: Milada Čištínová