Peckové ovoce má zajímavou historii a jeho pěstování u nás ovlivnilo i kulinární dějiny. Dnes si bez něj naši kuchyni nedovedeme ani představit.
Do botanického rodu Prunus patří ovocné druhy, kterým se v praxi říká peckoviny. Jsou to meruňky, broskve, švestky, slívy, třešně a višně. Tvoří přibližně čtvrtinu ze všech druhů ovocných stromů pěstovaných u nás. Kdysi platívalo, že meruňkám a broskvoním se daří jen ve vinařských oblastech, ale dnes se pěstují mnohem rozsáhleji.
V Čechách se broskvoně pěstují už několik desetiletí i na Třeboňsku a Strakonicku, na Moravě je najdeme prakticky až po severní státní hranice. Z odrůd meruněk jsou nejčastěji pěstovány Velkopavlovická a Maďarská, Paviot, Rakovského a Sabinovská. Od oranžových meruněk se broskve liší barvou dužniny, nejčastější je žlutá, méně častá je bílá. Bělomasé odrůdy mají vynikající chuť při přímé konzumaci. Většina u nás pěstovaných odrůd má plstnatou slupku.
Cesty dějinami
Nálezy pecek broskví v Mikulčicích, jednom z center Velké Moravy, pocházejí z 9. století a znamenají, že už tehdy bylo toto ovoce na našem území známé. Meruňky znali již starověcí Řekové a nazývali je „praicokia“, tedy něco jako rané ovoce.
Řecký slovní základ se do jisté míry uchoval i v jiných jazycích – španělsky zní název pro meruňku „albaricoque“, zatímco Francouzi jí říkají „abricot“, poangličtěle pak „apricot“. V 16. století přinesli španělští kolonizátoři broskvoně do jižních oblastí Severní Ameriky. U indiánů si získaly velkou oblibu, takže je roznesli po celém kontinentě. Botanikové tím byli později natolik zmateni, že považovali broskvoně za původní americký druh.
Za centrum původu a vývoje meruněk se považuje hornatá oblast severní Číny, kde se sbíhají oblasti všech botanických druhů. Meruňka tu byla pěstována už asi 2700 let př. n. l. První písemné doklady o pěstování meruněk pocházejí z roku 2198 př. n. l. z období císaře Yü. Z Číny se začátkem našeho letopočtu meruňka rozšířila přes Indii a Kavkaz do Arménie a do Íránu.
Odtud se díky Římanům a Řekům dostala do severního a zásluhou Arabů do jižního Středomoří. Další, takzvaná severní cesta vedla ze Střední Asie do Turecka až k Černému moři a pak dále do východní Evropy. Teprve v 10. století se meruňka dostala ze severního Středomoří přes Španělsko až do Francie. Dále na sever se šířila společně s vinnou révou.
Významnější pěstitelská centra v Evropě ale vznikla až v průběhu 19. století a největší rozmach nastal až na počátku a zejména v polovině 20. století. V posledních zhruba 100 letech se meruňka začala pěstovat i v jižní části Afriky a v Austrálii, kde nalezla vstřícné klimatické podmínky.
Na území Moravy a Slovenska se meruňky dostaly pravděpodobně už s římskými legiemi v polovině 2. století n. l. V matečné školce v Brně bylo v roce 1818 vysazeno 11 a v roce 1853 již 46 odrůd meruněk. Zřízením státní ovocné školky ve Velkých Pavlovicích v roce 1923 začíná moderní rozvoj pěstování tohoto báječného ovoce.
Zajímavou historii mají také nektarinky, vyšlechtěné z broskví. Zdá se, že se na některých broskvoních „hladkolící“ plody občas rodily spontánně – tento jev vypozoroval například sám velký Charles Darwin.
Švestkomeruňky a meruňkoslívy
Odrůd a kříženců peckovin je na světě bezpočet a neustále přibývají další, zatímco některé původní druhy mizí, ať už kvůli nezájmu pěstitelů či malé odolnosti vůči chorobám, především šarce.
Ovocnářství se však vyvíjí ke stále novým výpěstkům. Hladší švestkomeruňka (pluot), případně meruňkoslíva (aprium) s mírně ochmýřenou slupkou, byla nejprve vyšlechtěna ve Spojených státech a dnes už celkem běžně obohacuje tamní sortiment ovoce. Oba kříženci mají mnohem vyšší obsah cukru než původní druhy, stejně jako australský výpěstek broskvošvestka (peachium).