Radostínské kytarové akordy

Jeho přístup k životu přitahuje hosty. Musí sem zajet dosti komplikovaně, protože Radostín, vesnice s četnými pozůstatky starých vysočinských staveb, leží trochu z ruky. Krajina kolem Velkého Dářka ale nabízí spoustu atrakcí, a tak se právě U Šimáka v Radostíně tak rádi zastavují v létě cyklisté, v zimě běžkaři. Díky vstřícnosti pana Aleše a jeho ženy Nadi se zastávka na rychlé pojedení a napití často změní i na delší pobyt. Někdy na jednu noc, jindy zůstanou i déle. Právě odtud se dají vychutnávat atrakce kraje kolem „moře Vysočiny“, jak se rybníku Velké Dářko také říká, naplno.

Vesnice Vysočiny

V blízkém okolí je toho k vidění hodně. Samotná vesnice s líbezným názvem získala před osmi lety titul „Vesnice Vysočiny“ a je ideálním startovacím bodem do malebného okolí rybníku. Největší rybník Českomoravské vysočiny byl založen v 15. století především ke shromažďování vody pro pohon hamrů, pil a mlýnů na horním toku Sázavy.

Dnes je Velké Dářko rekreační oblastí a významným centrem cestovního ruchu a turistiky. Jeho rozlehlá vodní hladina se stala rájem pro příznivce koupání, windsurfingu, jachtingu, ale slouží i projížďkám na loďkách. Okolí láká k turistice, cykloturistice, houbaření a jízdě na koni. Okolo Velkého Dářka vede stejnojmenná naučná stezka, která prochází dvěma národními přírodními rezervacemi připomínajícími svým vzhledem severskou tajgu – Dářkem a Radostínským rašeliništěm.

Naučná stezka určená pouze pěším turistům má délku 12 km a na patnácti zastaveních seznamuje s historií rybníka, ochranou přírody v CHKO Žďárské vrchy, významem rašelinišť pro krajinu či s místními druhy vodního ptactva. Nejvhodnějším nástupním místem je kromě Škrdlovic a Karlova právě Radostín.

Obcí procházejí cyklotrasy 4122 Přibyslav – Kameničky a 5127 Radostín – Krucemburk – Golčův Jeníkov (tzv. Podoubravská trasa), a dálková cyklotrasa č. 16 Přibyslav – Vojnův Městec – Hlinsko, Chotěboř – Račín. Zvláštností je Santiniho cyklotrasa v délce 64 km, lemovaná četnými stavbami slavného architekta.

Tvrdá pohostinská řehole

„Tady na těch fotkách vidíte, jak to vypadalo, když jsme začali v devadesátém pátém s rekonstrukcí bývalé školy. Dělám v pohostinství od vyučení a měl jsem štěstí, že mi osmadevadesátý rok umožnil, abych vyjel kousek za hranice. Tři roky jsem strávil v Rakousku a tam jsem poznal, co to je úcta k hostovi a k řemeslu. Tak jsem se ji snažil sem přivézt. Není to žádná idyla, jsme tady s manželkou od vidím do nevidím, ale s tím jsme museli počítat,“ rozvádí svůj názor na provozování restaurace jedenačtyřicetiletý Aleš Šimák.

Manželka k tomu dodává: „Někdy i déle, než je zapotřebí.“ Má tím na mysli protažené večery, kdy nálada velí posedět si déle. Provozovat frekventovaný hostinec, ke kterému patří i dvacet lůžek, není v odlehlých končinách vůbec jednoduché. Právě kamarádská nátura pana Aleše ale způsobuje, že se sem hosté rádi vracejí a říkají i to i ostatním, takže převážně cyklistická rodina o radostínské štaci ví. Že je tam veselo, potvrdil i můj redakční kolega Pavel, který sjezdil po našich cyklotrasách již pěkných pár tisíc kilometrů a při vytipování zajímavých restauračních zastavení mi byl neocenitelným rádcem.

Šimákovi mají své role jasně rozdělené – manžel se točí kolem plotny a manželka na place. Pomáhá jim také syn Filip, který v září nastoupí do hotelové školy. Jídelníček je tu pestrý, často prochází proměnou, to podle toho, jaké kraj kolem nabízí sezonní suroviny. V den, kdy jsme hostinec navštívili, byly na výběr hned dva jídelníčky – jeden průběžný s českou kuchyní a druhý zvěřinový, protože hajný z místního sdružení nabídl majitelům restaurace srnce.

„Zvěřinu dělám rád, teď není ještě ta pravá sezona, ale na podzim, to se na stole objevují pokrmy z vysoké, ale i z pernaté zvěře, občas také zajíc. Kraj je tu docela štědrý, zkuste například našeho pstroužka, cestou do kuchyně urazil jen pár stovek metrů. Vždyť odtud pocházím, a tak vím, u koho nakoupím spolehlivě to nejlepší, co je k mání,“ pochvaluje si své surovinové zázemí pán kuchyně.

S tím pstruhem měl pravdu, jako by z něj ještě voněly okolní vody. K nejpopulárnějším pokrmům patří Šimákova kapsa připravovaná z kuřecího a hovězího masa, v nabídce jsou špízy, klasická česká jídla, ale také dušená zelenina v alobalu.

Z pípy teče plzeň, Gambrinus, ale také slovenský Zlatý bažant.

V zahradní části za restaurací se griluje, a když se sejde dobrá parta, pak se k vonícímu masu přidá i písnička. Nejčastěji prý odsud zní: „Tak přijíždí poslední kovboj…“